Ruské básničky v českém překladu

(z básně "Zimní cesta")
Přes zvlněné mlhavé pláně
letí luna chmurná,
na smutné pastviny
svítí světlo tuze.

Táhlou písní trojka letí,
jednotvárný zvon,
unaví i rozveselí,
smutku věčný tón.

(z básně "Proroctví")
Jsem živ - a v tom je celý smysl:
abych miloval a věřil,
aby srdce nepřestalo
bít a snít a třít.

(z básně "K moři")
Sbohem, more svobodné,
naposled stojím před tebou,
vlny tvé se přelévají
modrou září, hloubkou svou.

Proč jsem nešel za tebou,
za tvým valem, za tvou silou?
Člověk zůstává na zemi,
more pluje jinam s vílou.

(z básně "Talisman")
Je tam zem, kde vládne slunce,
kde se moře třpytí v záři,
kde jednou v hodině lásky
mi byl darován ten dar.

(z básně "Zimní ráno")
Mráz a slunce - den to krásný!
Ty ještě dřímáš, přítelkyně?
Probuď se, má spanilá:
otvírají se tvé oční víčka.

Na nebi hvězdy zahaly,
mraky plynuly jak stíny,
teď sedí sníh a ticho
na celé zemi bílé.

(z básně "Kdybych tě ještě mohl milovat")
Miloval jsem tě - možná ještě
v duši mé nezhasla láska ta,
nechci tě trápit,
nechci být překážka.

(z básně "Vzpomínka")
Když pro unavené město ztiší se hluk,
a průhledná noc se přikryje
poloprůsvitným závojem,
myšlenky jdou svou cestou.

Hadí vzpomínky se toulaví
line přes srdce v tichu,
co bylo, co nebýt mělo,
zůstalo jako záseky lichých.

(z básně "Prorok")
Duchovní žízní trýzněn,
vlekl jsem se pustou planí,
a šestikřídlý serafín
na rozcestí ke mně stanul.

(z básně "Plachta")
Osamělá bělá plachta
v modrém oparu září,
co hledá v dálné krajině?
Co zanechala ve vlasti?

Vítr hraje, vlny zpívají,
stožár se ohýbá a skřípe,
ale ona smutku hledá,
jako by štěstí míje.

(z básně "Vycházím sám na cestu")
Vycházím sám na kamennou cestu,
plžím mlhou svítí dálná hráz,
noc je tichá, poušť naslouchá Bohu,
a hvězdy mluví spolu zas.

V nebi slavně a jasně září,
země spí v modrém světle snu,
proč je mé srdce tak truchlivé,
proč tak tíží bolest mou.

(z básně "Básník")
Byl čas, kdy slova básníkova
hořela a pohybovala světem,
jako meč s čepelí zlatou,
ostrý, věrný a prostý.

(z básně "Vlast")
Miluji svou vlast zvláštní láskou,
rozum ji nevysvětlí,
ne sláva, ne klid hrdý,
ne tmavá dávná století.

Ale miluji - proč, sám nevím,
ty stepi tiché a chladné,
ty lesy bez hranic a konce,
ta řeky jako moře platné.

(z básně "Věznice")
Otevři okno tamto,
pusť mě tamtím oknem,
jsem pták v kleci, slyšíš?
Chci zpívat pod oblohem.

(z básně "Облака" - Mraky)
Nebeská oblaka, věční poutníci,
plujete modrou stepí jako já,
spěcháte ze sladkého severu
na jih, jako vyhnanec já.

(z básně "Jarní bouřka")
Bouřku miluji v máji,
tu první jarní bouři,
kdy jarní hrom hrumí
přes modrou oblohu.

Burácí a hraje,
prach se v prachu míchá,
v lese ptáci zpívají,
potok šumí tícha.

(z básně "Silentium!")
Mlč, skrývej a utajuj
city a sny své tiché,
nechť se v duši vznáší a plyne
jak hvězdy v noci hluché.

Jak srdce může povědět,
jak druhý pochopí?
Vyslovená myšlenka je lží,
tajemství se scvrkne.

(z básně "Jsou v podzimním věku...")
Je v podzimu originál
krátkodobý, nádherný,
celý den průzračný,
a noci křišťálové.

Kde veselý srp procházel
a klas se nakláněl,
teď je prázdno vše a dál,
jen pavučina ve vzduchu.

(z básně "Vidění")"
Když svět přijme ticho,
a sní v polospánku,
přes nebesa táhne Muza,
v zlaté mlze plynoucí.

(z básně "O, jak smrtící milujeme")
Ó, jak ubíjíme
to, co milujeme vroucně,
jak trpí, zhyne
pod žárem vášnivé touhy.

(z básně "Fontána")
Koukej, jak žije fontána,
jak šplhá k nebi zářivě,
vlhkým ohněm hořící,
pak padá dolů v kouři.

Takto smrtelná myšlenka
stoupá k nebesům,
pak odsouzena padá zas
do tmy, na zem, na dno dnům.

Rus je velká jako nebe,
lesy bez konce a hranic,
v zimě mráz, v létě rosa,
člověk je tu jen maličce.

Ale srdce je tu velké,
teplo drží v chladnu let,
ruský člověk ví, jak přežít,
proto trváme na svět.

Trojka letí přes step bílou,
zvony hrají v mrazu,
koně hřebci, jedu dál,
za obzorem rázu.

Ruský mráz kouše do tváří,
ale srdce hřeje,
přijedu kam přijet mám,
tam kde vlast mě chvěje.

Na Volze stojím, dívám se,
řeka nese vodu,
přes tisíc verst dál a dál,
přes celou tu dobu.

Co Volha nesla za ta léta,
lodě, záplavy, čas,
my přijdeme a odejdeme,
řeka zůstane zas.

Břízy bílé, břízy štíhlé,
les je z nichž utkán,
kdo v tom lese zabloudil,
ruský duch jej zachrán.

Zima přišla, sníh se usadil,
ticho jako v kostele,
z okna kouká babička,
přede, tiše, v pokoji.

Na stole samovár šumí,
čaj voní po jasmínu,
za oknem vichřice vyla,
doma ale klid v klínu.