Básně o moři pro děti i dospělé

Moře, moře modré,
vlny sem a tam,
na pláži sedím já,
boty nechám tam.

Vlna přišla k nám,
vlna odešla,
písek po ní zůstal,
mokrý, lesklý ta.

Škeble na písku,
ulita jak dům,
přilož ji k uchu svému,
uslyšíš mořský sum.

Mořský koník plave,
vzpřímený a hrdý,
malý, ale krásný,
nikdy nebyl smutný.

Pláž je plná písku,
hradu stavit čas,
přijde vlna jedna,
a je pryč zas.

Medúza ve vodě,
jak průhledný závoj,
pluje bez práce,
to je její kraj.

Raci u kamení,
schovaní jsou v díl,
tiše pozoruji,
jak žijí svůj styl.

Čajka nad vlnami,
křičí, pluje, letí,
moře je její domov,
všichni o tom vědí.

Ráno na pláži,
slunce teprve vstává,
nikdo tu ještě není,
moře si mne zavolává.

Stojím u vody sám,
vlny se valí ke mně,
tento okamžik si nesu,
ze všech dovolených.

Celý den na slunci,
opálení jako raci,
večer v restauraci,
ryby, víno, klaci.

Dovolená u moře,
trvá příliš krátce,
ale zbytek roku,
pamatujeme sladce.

Sůl na rtech, písek všude,
opalovací krém,
to je zásobníček,
létní dovolené všem.

Kdo u moře jednou byl,
ten se vrátit chce,
protože nic jiného,
ten klid nenahradí v zdi.

Chodíme podél vody,
večer, kdy je chlad,
moře tmavne s nebem,
hvězdy padají snad.

Taková procházka,
nic neříkáme si,
ale víme oba,
toto bylo správně.

Západ slunce nad mořem,
nebe rudé, zlaté,
nevím kde skončí moře,
kde začíná nebe nahoře.

Po prázdninách doma,
vzpomínky jak dary,
v ulitě, co přivezl jsem,
šumí moře starý.

Stačí ji přiložit,
a jsem zase tam,
u moře, na pláži,
kde jsem chtěl zůstat sám.

Loď se kolébá,
vlny ji nesou dál,
námořník na palubě,
hledí do dál.

Kam ta loď pluje,
nikdo neví přesně,
vítr určí směr,
a moře poslušně.

Plachetnice na obzoru,
malá jako pták,
pluje přes modré moře,
tiše, v tichý tak.

Kdo na ní pluje dneska,
co hledá v dálavách?
Moře zná svá tajemství,
drží je v hlubinách.

Starý námořník,
sedí v hospodě,
vypráví o bouřkách,
co zažil na vodě.

Nikdo nevěří mu,
ale on ví sám,
co dokáže udělat,
moře rozzuřené tam.

Kotva na dně leží,
loď stojí v přístavu,
námořníci odpočívají,
čekají na výpravu.

Zítra opět vyplují,
vítr přijde z jihu,
moře volá k sobě,
kdo se brání, stihnou.

Vlajka se vlní,
na stožáru tam,
každá loď má svou barvu,
každý svůj příkaz sám.

Přístav spí v noci,
lodě u mol drží,
světla na vodě se třpytí,
čajka nad nimi krouží.

Do rána bude klid,
pak zas ruchy, práce,
moře neklidné a volné,
pohltí ty tváře.

Velryba plave pomalu,
největší ze všech,
její píseň pod vodou,
slyší tisíce mil pryč.

Co zpívá velryba,
v hluboké tmě?
Tajemství, co žádný,
člověk nepozná.

Delfín skáče z vody,
usmívá se vždy,
jako by se radoval,
ze života kdys.

Delfíni jsou přátelé,
moře i lidí,
kdo se s nimi setkal,
na to nezapomene nikdy.

Žralok plave tiše,
obr v modré tmě,
ryby mu dávají cestu,
vědí, kdo kde.

Chobotnice v díře,
osm ramen má,
každé rameno,
své vlastní oko zná.

Schovaná a tichá,
čeká ve tmě sama,
moře plné záhad,
to je její doma.

Hvězdice na dně,
pěticípá a tichá,
pohybuje se pomalu,
jak tichá snídaně.

Dno moře je les,
plný tvorů jiných,
kdo ho spatřit chce,
nechá se ponořit.